Sůl, pochoutka labužníků

Sůl, pochoutka labužníků

Staří Egypťané si na sůl velmi potrpěli. A jak dokládají antičtí autoři, ani Řekům a Římanům nebyla lhostejná, stejně tak Germánům, Galům, Slovanům, Keltům a dalším. Nicméně její příběh pro lidstvo začíná už poněkud dříve. Zvěř táhla za solí a lidé táhli za zvěří. Zvěř olizovala sůl a lidé se pak olizovali nad zvěří. Když lidé na Blízkém Východě vynalezli zemědělství, bylo třeba si sůl opatřit jinak. Časem přišli na to, že sůl se vyskytuje v krystalické podobě pod zemí, odkud se dá těžit, že ji lze získat výluhem hornin nebo že jde také počkat, až vám ji přivezou od moře, kde mají spíš problém, jak se jí vyhnout. Nicméně už od oněch dob bylo lidem zřejmé, že sůl patří do kuchyně, nikoli na chodník.

 

Sůl na naší Zemi podle sto let starého naučného slovníku nalézáme ve větším či menším množství všude. Tím je myšleno v lecčems živém i neživém a nezměnilo se na tom za tu dobu vůbec nic. Aby nedošlo k mýlce, celou dobu je řeč o kuchyňské soli, které se učeněji říká chlorid draselný, NaCl, protože je ze dvou iontů, sodného a chloridového. Ani bez jednoho z nich se buňky našeho těla neobejdou. Proto ostatně máme i slanou chuť, nejjednodušší chuťový receptor, který rozpoznává právě ony sodné ionty v soli.

 

Sůl měla svého času v určitých částech světa vzhledem ke svému významu pro život a statutu nedostatkového zboží i roli platidla. Kupecký synek Marco Polo vyprávěl dokonce o způsobu výroby slaných mincí. V zemi Cayndu prý rozpustili sůl v kotli, potom ji nalili do formy, kde se sůl usadila, a po odpaření vznikla mince. Dobový kurz byl osmdesát těchto mincí za zlatý prut. Pokud tedy třeba máte hluboko do kapsy, ale kilo soli ve špajzu, zkuste se vydat za štěstím do Cayndu. Kdo by neměl ani tu sůl, tak podle stejného autora je jí velmi mnoho v kraji kolem hradu Tajtam. Vezměte si však železné kladivo, protože sůl je zde velmi tvrdá. V dnešní době se takovému minerálu říká halit.

 

K soli se od dob středověku váže i pár zajímavých pověr. Její rozsypání bylo chápáno jako předzvěst pohromy. Ostatně na obraze Poslední večeře Leonarda da Vinci je před Jidášem převržená slánka. Když už k této neblahé situaci došlo, doporučovalo se nešťastníkovi hodit špetku soli přes své levé rameno. Na něm totiž prý sněmují zlí duchové. V Japonsku neponechávají nic náhodě a zlé duchy do dnešních dnů plaší pomocí sypání soli přes obě ramena. Jistota je jistota.

 

Pro zpestření společenské zábavy si můžete zkusit domácí pokus, kterým ověříte hypotézu, že sůl je snadno rozpustná ve vodě, ale téměř nerozpustná v lihu. Pro zvláště zvídavé čtenáře pak doporučujeme tvorbu tzv. fyziologického roztoku, který se připraví z litru vody a devíti gramů soli. Ten se vám naopak může hodit po společenské zábavě.

 

Pro ty, kteří raději zjišťují, kolika podob může sůl nabývat, máme připraveny báječné solné pochoutky.

Top